Najdete v naší knihovně k Toulkám
Týnec – Vlčí rokle - Prosečnice
Morávek, Jan: Byl na Sázavě přívoz
Praha: Brána, 1994.
Autorovo zalíbení v rodném posázavském kraji, v jeho furiantských vorařích a chalupnících, ovlivňuje celý baladický příběh o Emanu Koldovi, "vojáku dětinovi". Jeho život, plný těžké práce a odříkání, je poznamenán romantickou láskou a tragickým osudem spoluviníka na zločinu. Tesklivá smířlivost, odpuštění viny a konečně klid na hřbitůvku pod lipami je charakteristickým vyjádřením nerozlučného spojení lidí s drsnou přírodou.
Morávek, Jan: U nás na Sázavě: Vzpomínky
Praha: Československý spisovatel, 1957.
Kniha vzpomínek Jana Morávka je téměř kronikou autorovy rodné obce Kamenného Přívozu. Na podkladě vlastních zážitků zachycuje život prostých venkovských lidí posázavského kraje od osmdesátých let 19. století až po první desetiletí 20. století. Dílo, které je autorovi „žní celého jeho života“ je zároveň nevšedním poutavým rodopisem Morávkových posázavských románů.
Morávek, Jan: Plavci na Sázavě
Praha: Československý spisovatel, 1965
V oblibě čtenářů pevně zakotvený román zachycuje v obraze jedné plavecké osady na rozhraní minulého a našeho století nenávratně už zmizelý svět a život plavců dřeva po Sázavě, jejich radosti i strasti, lásky i nenávisti, boj se zaměstnavateli i svéráznou krásu kraje.
Morávek, Jan: Skalní plemeno.
Praha: Melantrich, 1974.
Vyprávění čerpá z doby předválečné a představuje kolektivní drama posázavských lamačů kamene a jejich zápasu s konopišťskou vrchností. Dějovou nit osobního zápasu mezi dobrem a zlem rozvíjí román na pozadí společenského vývoje, kdy do lamačského a kamenického řemesla pronikají průmyslové prvky, začíná být nedostatek práce a roste třídní uvědomění dělníků.
Řeka Sázava 100 let poté ve fotografiích Jaroslava Pelíška
Postupice: Posázaví, 2014.
Oblast Posázaví nás upoutává mnohotvárností svých přírodních krás i významnými architektonickými památkami. Poznáváme je a obdivujeme se jim jako bezprostřední pozorovatelé v krajině nebo nám vizuální dojem zprostředkuje třeba krajinářské dílo citlivého malíře či působivý fotografický snímek. Autor knížky, v níž zvídavě listujeme, nás však překvapivě uvádí do časového prostoru tím, že vytváří názorný poznatek „stoleté metamorfózy“ našeho Posázaví. Podařilo se mu získat padesát přibližně před sto lety pořízených pohlednic různých lokalit podle toku Sázavy od Havlíčkova Brodu až do Pikovic. Vyhledal pak v terénu stanoviště někdejších fotografů a pořídil z těchto míst aktuální snímky krajinných motivů. Žádné mluvené nebo psané slovo, líčící proměny krajiny, nedokáže tak realisticky a detailně znázornit její stoletou proměnu. Autor vystihl jedinečnost námětu „metamorfózy“ pro své dílo a působivě je ztvárnil," napsal v předmluvě k této knize Zdeněk Sternberg.
Kucrová, Veronika: Zmizelé Čechy. Posázaví.
Litomyšl: Paseka, 2014.
Další ze svazků edice Zmizelé Čechy poodhaluje kouzlo oblíbeného regionu Posázaví. „Dnes již tento nádherný kraj není takový, jaký býval, a přece znovu a znovu každého, i toho největšího samotáře, Zlatá řeka zláká a uchvátí.“ Přestože tuto větu napsal písničkář Bob Hurikán v roce 1940, neztrácí nic ze své aktuálnosti. Rozmarná řeka stále otevírá svou náruč nejen trampům, ale i obdivovatelům starých vodních děl, románských kostelů, malebných obcí a polozapomenutých městeček.
Šmerák, Václav a kolektiv: Nové toulky mezi Vltavou a Sázavou : od Slap a Svatojánských proudů přes Lešany Františka Hrubína na Konopiště Ferdinanda d'Este . Praha: Mladá fronta, 2014.
Nechejte se zlákat na další zábavné procházky mezi Vltavou a Sázavou - tentokrát až po Konopiště u Benešova. Na svých toulkách mezi Vltavou a Sázavou narazíte na řadu útulných hospůdek a pobavíte se na nejrůznějších poutích nebo historických oslavách, ale nejvíc vás určitě zaujme sama zasněná zvlněná krajina s mnoha krásnými cestami, kde se potkáte s minulostí i současností.
Berka, Miroslav: Posázavský pacifik. Historie železnice a trampingu na Zlaté řece.
Praha: Nadas, 1991.
Dějiny stavby jedné z našich krajinově nejkrásnějších železničních tratí, úzce spjaté s dějinami turistiky a trampingu.
Zajímavé weby
http://vlastafiller.sweb.cz/v363r.html:
Pomníček zavražděnému hajnému nedaleko hájovny v Horních Požárech s nápisem: „Vys. arcivévod. hajný ANTONÍN DLABAL skonal zde ve své povinnosti rukou vraha dne 14. června 1888“
Hajný Dlabal s lesním Waldhauserem číhali na 2 pytláky, otce se synem, lesní se na staršího vrhl, došlo k potyčce při které pytlák podřízl lesnímu hrdlo loveckým tesákem, hajný mu běžel na pomoc, ale jak namířil pušku padl sám zasažen střelou od mladšího pytláka, Bartákové hodili lesního do močálu, zaházeli větvemi a odešli, pak jim to nedalo, co když ještě žije, vrátili se, ale pod větvemi nikdo nebyl, těžce zraněný lesní se dostal do kilometr vzdálené hájovny, sotva zavřel dveře zavrtala se do nich kulka, obléhání začalo, manželka střílela z oken, Bartákové potřebovali zlikvidovat svědky za každou cenu, hájovnu zapálili, kouř však přivolal dělníky z kamenolomu, to Waldhauserovi zachránilo, lesní se dlouho léčil v nemocnici, přišel o hlas, starší pytlák dostal 20 let, mladší doživotí, při návštěvě ve vězení ukousl manželce nos aby se již nemohla provdat, Waldhauser dlouho mezi živými nepobyl, i když tesák nepřeřízl tepnu došlo ke znečištění rány a následně hnisavému zánětu.
https://www.michalkupsa.cz/blog/vlci-rokle-31.html:
Z Prosečnice se vydejte po červené turistické značce směrem na Horní Požáry. Je to docela do kopce ale nic tragického. Cesta vede přes polom až k vrcholku kopce, kde je velmi pěkný les. Můžete dále pokračovat až k samotnému loveckému zámečku Horní Požáry, který ale není příliš zajímavý a ani z něj není moc vidět. Případně si odsud můžete ještě udělat odbočku k vyhlídce Panská skála. Pokud ale k zámečku ani ke skále nepůjdete, tak doporučuji odbočit z červené značky doleva ještě těsně před spojením červené a žluté. Dostanete se tak k jednomu z lomů, z jehož horní části je parádní výhled do krajiny. Také lom je zajímavý, protože v hlavní části lomové stěny je úplně kolmá a hladká skála, jaká se hned tak nevidí. Na vyhlídce sice není ani lavička ale i tak se tu dá příjemně posedět a pokochat se výhledem. Pokud byste si chtěli třeba opéct špekáček nebo tu rovnou přespat, tak vpravo (při pohledu ze skály dolů) je na malém výběžku kemp trampské osady Modrý orel, kde je ohniště a pěkný plácek na přenocování pod širákem. Samotný lom, tedy spíše několik lomů (je jich tu více), jsou pozůstatky po těžbě žuly, odborníci by asi použili přesnější výraz - granodiorit.
https://hrady.cz
Oblast přírodního parku Hornopožárský les je poseta desítkami a stovkami žulových balvanů, které mnohdy vytvářejí malebné skalní útvary. Jedná se o požárskou (původním názvem konopišťskou) žulu. Z pohledu geologie jde o biotitický leukokratní křemenný diorit. Takto to je i v případě Obětních kamenů, které najdeme nedaleko modře značené turistické trasy mezi hájovnami v Turyni a Horních Požárech. Jako „obětní“ je poprvé označila až v období mezi válkami amatérská archeoložka Olga Barvířová. Prohlubně a misky s odtokovým žlábkem na horní ploše největšího balvanu považovala za dílo lidských rukou. Mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o přirozený výsledek selektivního zvětrávání žuly. Rovněž úvahy o souvislosti místa s nedalekou Kněží horou či oppidem na Závisti se jeví jako nepodložená spekulace. Nicméně kameny vytvářejí zajímavou scenérii a stojí za shlédnutí.
Pomníček zavražděnému hajnému nedaleko hájovny v Horních Požárech s nápisem: „Vys. arcivévod. hajný ANTONÍN DLABAL skonal zde ve své povinnosti rukou vraha dne 14. června 1888“
Hajný Dlabal s lesním Waldhauserem číhali na 2 pytláky, otce se synem, lesní se na staršího vrhl, došlo k potyčce při které pytlák podřízl lesnímu hrdlo loveckým tesákem, hajný mu běžel na pomoc, ale jak namířil pušku padl sám zasažen střelou od mladšího pytláka, Bartákové hodili lesního do močálu, zaházeli větvemi a odešli, pak jim to nedalo, co když ještě žije, vrátili se, ale pod větvemi nikdo nebyl, těžce zraněný lesní se dostal do kilometr vzdálené hájovny, sotva zavřel dveře zavrtala se do nich kulka, obléhání začalo, manželka střílela z oken, Bartákové potřebovali zlikvidovat svědky za každou cenu, hájovnu zapálili, kouř však přivolal dělníky z kamenolomu, to Waldhauserovi zachránilo, lesní se dlouho léčil v nemocnici, přišel o hlas, starší pytlák dostal 20 let, mladší doživotí, při návštěvě ve vězení ukousl manželce nos aby se již nemohla provdat, Waldhauser dlouho mezi živými nepobyl, i když tesák nepřeřízl tepnu došlo ke znečištění rány a následně hnisavému zánětu.
https://www.michalkupsa.cz/blog/vlci-rokle-31.html:
Z Prosečnice se vydejte po červené turistické značce směrem na Horní Požáry. Je to docela do kopce ale nic tragického. Cesta vede přes polom až k vrcholku kopce, kde je velmi pěkný les. Můžete dále pokračovat až k samotnému loveckému zámečku Horní Požáry, který ale není příliš zajímavý a ani z něj není moc vidět. Případně si odsud můžete ještě udělat odbočku k vyhlídce Panská skála. Pokud ale k zámečku ani ke skále nepůjdete, tak doporučuji odbočit z červené značky doleva ještě těsně před spojením červené a žluté. Dostanete se tak k jednomu z lomů, z jehož horní části je parádní výhled do krajiny. Také lom je zajímavý, protože v hlavní části lomové stěny je úplně kolmá a hladká skála, jaká se hned tak nevidí. Na vyhlídce sice není ani lavička ale i tak se tu dá příjemně posedět a pokochat se výhledem. Pokud byste si chtěli třeba opéct špekáček nebo tu rovnou přespat, tak vpravo (při pohledu ze skály dolů) je na malém výběžku kemp trampské osady Modrý orel, kde je ohniště a pěkný plácek na přenocování pod širákem. Samotný lom, tedy spíše několik lomů (je jich tu více), jsou pozůstatky po těžbě žuly, odborníci by asi použili přesnější výraz - granodiorit.
https://hrady.cz
Oblast přírodního parku Hornopožárský les je poseta desítkami a stovkami žulových balvanů, které mnohdy vytvářejí malebné skalní útvary. Jedná se o požárskou (původním názvem konopišťskou) žulu. Z pohledu geologie jde o biotitický leukokratní křemenný diorit. Takto to je i v případě Obětních kamenů, které najdeme nedaleko modře značené turistické trasy mezi hájovnami v Turyni a Horních Požárech. Jako „obětní“ je poprvé označila až v období mezi válkami amatérská archeoložka Olga Barvířová. Prohlubně a misky s odtokovým žlábkem na horní ploše největšího balvanu považovala za dílo lidských rukou. Mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o přirozený výsledek selektivního zvětrávání žuly. Rovněž úvahy o souvislosti místa s nedalekou Kněží horou či oppidem na Závisti se jeví jako nepodložená spekulace. Nicméně kameny vytvářejí zajímavou scenérii a stojí za shlédnutí.
Komentáře
Okomentovat